Šachový svaz České republiky Dvě tváře Fr. J. Prokopa
Poprvé jsem Fr. J. Prokopa uviděl začátkem jara roku 1972 v korektorně Státní tiskárny, závod 1, Karmelitská 6, Praha 1, kde jsem tehdy pracoval a prováděl první, tzv. domácí korektury. Tehdy si k nám přišel vyhledat výklad k nějakému heslu do naučného slovníku. Byl to prošedivělý, středně vysoký sedmdesátník, přímého pohledu. Mně bylo 21 let a věděl jsem o něm jen tolik, že je šachovým skladatelem a autorem několika hodnotných a čtivých knih o šachu. V tiskárně pracoval na úseku revize, kde se porovnávají první obtahy z tiskového stroje s posledními korekturami. Zde jsem ho pak také několikráte navštívil.
Fr. J. Prokop
Při hovoru se jednou zmínil o české škole úlohové ve skladebním šachu, které si velice cenil a o níž prohlásil, že nám ji závidí celý svět. Tato škola klade důraz v šachové úloze na počet variant, které musí končit tzv. modelovými maty, a na celkovou uměleckou formu. Také mě požádal o překlad povídky se šachovou detektivní zápletkou, jejíž děj se odehrává v anglickém šachovém klubu. Povídku měl v ruském jazyce. Přeložil jsem mu ji a za odměnu jsem dostal 1 litr červeného bulharského vína Gamza. To bylo tehdy nejlevnější víno, stálo pouhých 14 Kčs, ale bylo dobré. Od něho také vím, že pracoval na svém životním díle ‒ velké historii šachu. Tu měl podle svých slov zdokumentovanou a popsanou na více jak tisíci listech.
František Josef Prokop se narodil v Hořovicích 18. 7. 1901 rodičům Františku Prokopovi a Boženě, rozené Kozákové. Obecnou školu a reálku vychodil v Praze. Po maturitě začal roku 1919 studovat fakultu strojního inženýrství ČVUT a současně též přírodní vědy a práva na Karlově universitě. Byl tedy mimořádně nadaný, velmi schopný a ctižádostivý. Jenomže v roce 1922 mu umírá otec a nastává první zvrat v jeho životě. Prokop je nucen přerušit studia po čtyřech semestrech z finančních důvodů. Přijímá proto místo redaktora olomouckého časopisu Pozor. Později působí v denících 28. říjen a Národní listy – vždy jako noční redaktor. Výtečně ovládá těsnopis – je komorním stenografem. Vede šachovou i filmovou rubriku. Napsal také několik filmových libret a spolupracoval i na legionářském filmu Zborov. Ke studiím se již nikdy nevrátil.
V roce 1929 se ožení s Annou, rozenou Sedláčkovou, která pochází z Prahy. Manželství zůstalo bezdětné. Roku 1937 se dostává k firmě Baťa do Zlína, kde pracuje v tiskovém oddělení. Posléze je vedoucím redaktorem hospodářského týdeníku Groš v Praze, až do jeho zániku v roce 1938.
V období nacistické okupace, po vzniku Protektorátu Čechy a Morava, nastává v Prokopově životě druhý a ten nejzávažnější zvrat se všemi pozdějšími důsledky pro něho. Je to jeho dobrovolná kolaborace, kdy se dává zcela vědomě do služeb nacistické propagandy a píše novinové články podle jejích směrnic a pokynů. Působí jako redaktor v Českém slově, píše i do dalších periodik. Po určitý čas pracuje přímo v redakci Českého slova v Moravské Ostravě, když je pověřen jejím vedením. Na den 1. října 1941 si jeho účast a novináře Karla Wernera (popraven r. 1947) vyžádá do Petschkova paláce v Praze (sídlo Gestapa) důstojník SS Wolfgang Wolfram von Wolmar. Ten je vedoucím odboru Gruppe Presse, jenž podléhá přímo Úřadu říšského protektora. Toho dne se totiž koná soudní přelíčení se zatčeným předsedou protektorátní vlády a generálem ing. Aloisem Eliášem. Národní hrdina, účastník domácího odboje ing. Alois Eliáš je pak na příkaz K. H. Franka zastřelen 19. 6. 1942 na Kobyliské střelnici v Praze. Prokop je 1. 5. 1943 uveden von Wolmarem do redakce Lidových listů, ve které setrvá až do konce ledna 1945.
Po válce je Prokop 17. 5. 1945 zatčen. Ve vyšetřovací vazbě stráví téměř 2 roky. Národním soudem je odsouzen ke 4 rokům, které má zostřeny čtvrtletně tvrdým ložem. Podmínečně je propuštěn 21. 1. 1948 z trestu (obnovila se mu plicní tuberkulóza) na zkušební dobu tří let.
Mnohokráte jsem nad ním přemýšlel a hledal příčinu jeho obrovského selhání ‒ dobrovolné kolaborace s německým nacistickým režimem v době Protektorátu. Vždy jsem došel k závěru, že na prvním místě preferoval velmi dobré finanční zajištění ‒ blahobyt. Čest byla až na místě druhém.
Tento velice inteligentní, sečtělý a do sebe uzavřený člověk napsal během svého života krásné knihy o šachu, kterých si – a nejen já – vážím a cením. Některé z nich vlastním: Československo ve světovém šachu (1935), Duras vítězí (1944), Kouzlo šachového diagramu (1968), Poklady bohyně Caissy (1971). Napsal ještě: 100 samomatů (1942), 1000 vybraných šachových úloh (1944) a 212 šachových studií (1944). Prokop byl také velmi silným šachistou, znamenitým šachovým skladatelem, zejména samomatů a studií, a mezinárodním rozhodčím kompozičního šachu. Vedl a trénoval šachový kroužek ÚDPMJF v Praze (Ústřední dům pionýrů a mládeže Julia Fučíka).
Prokopova dedikace v knize Poklady bohyně Caissy
František J. Prokop umírá 21. 9. 1973 po operaci kýly, pravděpodobně na embolii. Jeho monumentální materiál o historii šachu se nezachoval. Je to obrovská ztráta. Škoda, že před operací neuložil své celoživotní dílo do literárního archivu Památníku národního písemnictví. Zůstalo by tak k dispozici šachovým historikům i nám obyčejným čtenářům. Po jeho smrti prý jeho žena z nenávisti k šachu toto dílo spálila, jak mi sdělil kamarád ing. Ivan Skoba, šachový skladatel ze Zlína.
Účastníci šach. turnaje v Praze r. 1942
Autor závěrem vyjadřuje vřelé poděkování paní PhDr. Janě Pasákové, historičce, za poskytnutí písemných protokolů z výslechů Fr. J. Prokopa a rovněž za jeho články, uveřejněné v některých tehdejších protektorátních periodikách.
Tomáš Zach
Pražský illustrovaný zpravodaj z 11. 6. 1942 – titulek a úvodní část Prokopova článku
České slovo č. 213 z 9. 9. 1942 – titulek a úvodní část Prokopova článku
