Šachový svaz České republiky Život a smrt FM Miloše Kozáka
Měl jsem to štěstí hrát dlouhá léta se svým přítelem Milošem v jednom klubu a družstvu (v litoměřicko-pražském konglomerátu ČSOB Litoměřice) a jezdit společně na turnaje jednotlivců. Po rozdělení částí na pražskou (dnes Unichess) a litoměřickou (dnes Slavoj Litoměřice) jsme alespoň byli v telefonickém kontaktu.
Tato vzpomínka je ryze subjektivní v mnoha rovinách – zahrnuje i jeho vlastní vzpomínky na události, které se mohly odehrát jinak, zdravotní informace z druhé ruky atd.
Není ani nijak příliš pietní, kronikářská nebo chronologická, středobodem je živoucí Miloš a můj pocit z něj.
Miloš Kozák patřil k překvapivě vzácnému druhu lidí, kteří mají velký smysl pro humor a zároveň jsou sami legrační. Miloval český verbální humor a hýřil hláškami z filmů i originálními bonmoty.
(Před lety jeden náš nadějný IM vrávoral na nedělní zápas s červenýma očima rovnou z nonstopu. Miloš pronesl nesmrtelné „Hmm, horečka sobotní noci…“ Když hříšník na cigaretě lamentoval, že se zlozvyků nemůže zbavit, odtušil „Horám neporučíš…“)
Rád také dával slovům vlastní význam, což činil tak samozřejmě, že přinutil ostatní k následování. (Nikdy se nezbavím zvyku označovat teenagery jako trávaře.) Turnaje dělil na pilíře a oschlé, na pilíři se mu dařilo a chtěl tam zas, dokud neoschnul. Své sbírce variant říkal Lovcovy zápisky. Znělo to jako by to byla kniha v kůži, zdobená parožím, leč jednalo se ošoupané školní sešity se čtyřbarevnými variantami, s novinkami vepsanými malými písmenky mezi řádky.
Kdo znal Miloše jen v jeho pozdním, depresivnějším období, nebude věřit, že byl v podstatě čtverácké povahy. Pořád se s chutí zasmál, ale jak mi říkal v jednom z našich posledních rozhovorů, měl málo příležitostí k radosti.
Miloš myslitelem
Bavil bezděčně své okolí zvláštními bludnými úvahami.
Jedna spočívala ve schématu – samochvála vlastního rozhodnutí následovaná jeho označením za chybu. („Dám si smažený sýr s brambory, to je ono, kdepak nějaká složitá jídla…“ Přineseno. „No co to je, to je samej sejra! A těch brambor! To jsem musel být úplný psychopat, že jsem si to dával!“)
Druhou verzí bylo věčné těkání mezi dvěma vylučujícími se názory. („No kdepak, ten repertoár se musí zúžit panečku, abych si ty varianty pamatoval. No ale zase to je nuda a každý to čeká. To chce rozšířit a pořádně ty zahájení prostřídat.“)
Podobné úvahy dělá občas asi každý a tu druhou konkrétní každý šachista. Co bylo na Milošových pochodech tak úžasné, byla míra entusiasmu pro každý ten kvantový stav, kterým zrovna procházel, jako by to bylo zásadní zjevení.
Miloš znalcem
Je celkem známo, že byl milovníkem a velkým znalcem piva.
To samé platí v oblasti Švejka, dokonce se mu maličko podobal.
Málokdo ale ví, že měl rozsáhlé znalosti dějin hudby a malířství. Mezi šachisty na tato témata málokdy přijde řeč, ale za ta léta jsem se o tom několikrát přesvědčil.
Miloš Mistrem světa v kecech
Tento titul si udělil sám sobě. S oblibou se naparoval, když se mu dařilo, a pošťuchoval ostatní. My jsme mu to zrcadlově opláceli.
Miloš byl samozřejmě neagresivní tvor a žertovně si dovoloval jen na dobré přátele.
(K Petru Pokornému na turnaji: „Ty jsi Pedro ze všech nejhorší.“ „Jak nejhorší a z koho?“ „Úplně ze všech a úplně nejhorší. Ale v dobrým…“)
Miloš Pánem remízy
Patrně tak dlouho studoval Tajemství remízy, až začal sklouzávat na její Temnou stranu. Tam se remíza stává cílem sama o sobě, nehledě na pozici a sílu soupeře.
Měl k tomu přirozeně i odpovídající terminologii. Remízování nazýval kopáním a emitoval řadu korespondujících bonmotů. („Já bych kopal, až bych brečel“. Případně „Já bych kopal napříč politickým spektrem.“ – rozumí se v družstvech s libovolným soupeřem.) Ujala se i parafráze ze Švejka („… spočívá v chytrosti a vlídnosti.“) Tedy chytře získat výhodu a vlídně nabídnout.
Tato vlastnost se stala jeho významnou šachovou charakteristikou. Jako jeho dlouholetý kapitán jsem dávno vzdal pokusy mu to zatrhnout. Lstivě vyčkal až kapitán odejde na záchod a když se vrátil, už byl pryč.
Někteří soupeři ho považovali za zoufalce, ale se zlou se potázali. Miloš vůbec nehrál slabě a pohrdlivé odmítače často potrestal. Mnoho titulovaných hráčů z našeho klubu s výrazně vyšším ratingem se ho bálo v openech, protože ho respektovali. Porazit ho zkusili, pozici většinou přepjali a zachránila je až druhá nabídka.
Miloš lenochem
Pracoval nějakou dobu v pojišťovně, dokud nebyl vyreorganizován. Nesl to zvesela, na jednom srpnovém turnaji v Rakovníku hlásil, že po žních už půjde k Turkovi. K Turkovi se chystal i po mnoho následujících ročníků, nikdy na to nedošlo. Vyvinul fyzikálním zákonům odporující model, jak přežívat kombinací čerpání úspor, askezí a konzumací plodů své zahrádky.
K náhlému zlepšení došlo, když získal postavení vznešeného bílého koně v představenstvu trosky velké společnosti na pozadí souboje dvou gigantických korporací. Protože troska vstoupila do konkurzu, neměl žádnou odpovědnost, ale malý stálý příjem. Sen každého šachisty – small risk-free advantage! Ihned společensky ožil na několikadenních tazích s nešachovými přáteli a přítelkyněmi – nazývalo se to dvojkolo nebo trojkolo. Po několika letech se bonanza vyčerpala a Miloš prostě přepnul do defenzivního módu.
Jeho posledním kouskem bylo doplacení do předčasného důchodu, v roce kdy to bylo výhodné, Bohužel si ho příliš neužil.
Škarohlíd by mohl reptat, že se nám tak nějak příliš nezapojil do budování socialismu ba ani kapitalismu. Mě se ale jeho styl líbil, byl českou obdobou „Dude“ Lebowského.
Milošova nejskvělejší hodina
Charakter člověka se pozná v neštěstí.
Miloš žil celý život v malé vesnici o 300-400 obyvatelích v domku svých rodičů. Shodou okolností oba téměř zároveň začali významně chřadnout psychicky i fyzicky. V mžiku odhodil lenost a pustil se do předem prohraného boje, staraje se oba doma. Přes zoufalé úsilí nakonec skončil v nemocnici jeho otec a pak i maminka. Té alespoň na střídačku s příbuznými vařil a nosil oběd, neboť nebyl spokojen s erárním. Každý večer jsem mu volal, aby na to nebyl sám, a byl svědkem celého pásu střídání naděje i beznaděje. Kdykoli situace vypadala trochu lépe, zahajoval hovor frází „zdravotní okénko.“
Na konci mnohaměsíční kalvárie se nakonec osud rodičů naplnil.
Od té doby začal smutek v jeho myšlení převládat.
Milošův konec
Konec této historie přišel nečekaně, krutě a jako by k jeho životu ani nepatřil.
Z paradoxních důvodů přestal po 50 letech kouřit a po 14 dnech si to liboval, že se cítí skvěle a dokonce nepřibral, ale zhubl. To se záhy ukázalo jako zlověstné znamení.
Zatímco si rozjímal, zda repertoár zúžit nebo rozšířit, rozzuřený Bůh ho srazil bleskem (obrazně)…
Miloš přestal nacházet slova a ztratil schopnost ovládat elektroniku. Diagnóza se ukázala jako to nejhorší, co by vás napadlo. Metastázovaná rakovina v terminálním stadiu tlačící na mozek. Obratem přestal poznávat lidi a značně hubnul. Po několikatýdenním trápení v nemocnici tento svět opustil ve věku pouhých 65 a půl.
Miloš Kozák byl dobrý člověk. Jeho jedinečná osobnost svérázně obohatila každého, kdo ho trochu poznal. Měl své přátele rád a oni ho měli raději, než vůbec tušili.
Teď už může trápit zvěčnělé klasické mistry remízami a jejich nabídkami.
Napadají mne jen dvě chabá poučení:
(Spíš pro mladší…) – přestaňte kouřit dřív než po 50 letech.
(Spíš pro starší…) – hrajte turnaje nehledě na náklady a znechucení vlastní hrou, konec může být blíž, než tušíte.
Miloš mě před lety požádal o zveřejnění následujících partií v případě skonu.
Jan Bartoš
