Šachový svaz České republiky Občan Flohr
V letním dvojčísle Zpravodaje města Benešov vyšel článek o Salo Flohrovi oceněném před 70 lety titulem „šachový velmistr“ s jistým posteskem, že okolnosti jeho vztahu k Benešovu nejsou doposud vyjasněny. Nyní lze s radostí konstatovat, že díky oslovení čtenářů a přičinění osobností i organizací byly zjištěny hodnověrné informace a dohledány cenné archiválie, na základě nichž můžeme spojitost Salo Flohra s Benešovem velice dobře popsat.
Při tomto bádání se totiž ukázalo, že letos bychom si měli připomenout rovněž 90. výročí udělení domovského práva v Benešově mistru Salo Flohrovi. Pusťme se do toho ale chronologicky, neboť je třeba více údajů uvést na pravou či aspoň pravděpodobnější míru.
Při pročítání dobového tisku ze socialistické éry narážíme i na nesmyslný údaj, který je zřejmě ovlivněn jednak bouřlivým přeuspořádáním střední Evropy po 1. světové válce, jednak snad neznalostí tohoto vývoje nebo zdejší přílišnou ideologickou podřízeností vůči sovětskému impériu. Tím údajem je Flohrovo místo narození, kdy u nás bylo několikrát otištěno, že prý se narodil v SSSR, a navíc se autor podivoval, že si Salo vůbec ještě pamatuje češtinu. Naopak lze dnes nalézt opačný šum na ruských webech, totiž že se Flohr narodil v Československu. Jak již bylo minule uvedeno, není pravda ani jedno – Salo sice vyrůstal u nás v ČSR a náš stát zdárně reprezentoval, ale narodil se v Rakouské Haliči (jeho rodná Horoděnka nyní spadá pod území svobodné Ukrajiny).
Co je však třeba zdůraznit, ačkoli se mnohde uvádí, že Flohrovi rodiče byli povražděni přímo na Haliči, že skutečnost patrně byla poněkud odlišná, přestože příčiny jejich odchodu ze života potenciálně mohly být válečné vřavě a masakrům i jejich nucenému exilu přeneseně vzato přičteny. Podle písemného vyjádření samotného mistra Flohra mu totiž maminka zemřela na sklonku r. 1917 a otec na počátku r. 1918 až v Lipníku nad Bečvou, kde jejich uprchlická rodina získala azyl v r. 1917. Naživu zůstali pouze dva chlapci, Salo a Mojžíš Flohrovi, přičemž ani o okolnostech úmrtí 6 jejich sourozenců během nezvykle krátké doby nadále nic bližšího nevíme.
Naprosto směle se ale můžeme zbavit nejistoty a dvojznačnosti líčení místa výchovy Salo Flohra po jeho převzetí ze sirotčince v Mikulově. Oním městem, kde byl r. 1920 malý Salo za snahy a podpory rabína umístěn do rodiny a kde absolvoval obecnou i měšťanskou školu, nebyl občasně uváděný Benešov, ale Litoměřice. Barvité historky o následném nesnadném živobytí v Praze, o náročné manuální práci a pražských šachových kavárnách, jakož o zaměstnání u firmy Oskar Stein patrně nejsou vzdáleny od pravdy, nicméně sám Flohr uvádí, že v srpnu 1924 byl přijat do firmy Plohn a spol., která se zabývala dopravou a špeditérstvím, jako kancelářský praktikant.
Jak již bylo popsáno v první připomínce velmistra, byl Salo Flohr už v mladickém věku nadějným šachistou. Po dvojím triumfu v Kautského memoriálu, úspěších v turnajích Německého šachového svazu v ČSR a v Rogašce Slatině 1929 se Flohr stal jednoznačně nejnadějnějším českým šachistou, který vyhrával co mohl, jenže to mělo velký háček. Formálně byl polským občanem, pročež by na oficiálním mezinárodním kolbišti nemohl reprezentovat Československo. Neodvratně se blížila 3. šachová olympiáda v Hamburku 1930, po níž měla následujícího roku proběhnout táž vrcholná soutěž dokonce v Praze. A Salo stále nebyl Čechoslovák, i když už u nás žil nějakých 13 let. Pro udělení našeho státního občanství bylo dle zákona platného již od Rakouska-Uherska nezbytné přiznání domovského práva v některé československé obci. Toto právo mohlo běžně vznikat zrozením, oženěním, provdáním apod., nebo až po 10 letech nepřetržitého pobytu v dané obci (včetně dalších kritérií, např. nepobírání chudinského příspěvku, i tak ale bylo nutno žádat). Mohlo však být získáno i „mimořádně“, tedy rozhodnutím zastupitelstva obce na základě žádosti toho, kdo chtěl být oprávněn. Získat domovské právo bylo tak pro Flohra, který bydlel jako dítě v Litoměřicích a pak pouze v Praze, poměrně nesnadné, přestože by to jemu i našemu šachovému sportu přála spousta lidí, zejména šachistů a příznivců šachu.
Zřejmě v očekávání neupjatosti a nezávislosti vedení obce, jakož i vstřícnosti občanů prostřednictvím jejich obecního zastupitelstva mistr Salo Flohr požádal v březnu 1930 o udělení domovského práva právě malé město Benešov. Můžeme spekulovat i o tom, zda sehrálo roli jakési optimální politické naladění v Benešově, nebo ještě spíše tehdejší schopný, respektovaný a úspěšný starosta města pan Josef Steindler (in memoriam od r. 2005 čestný občan Benešova), který sám pocházel ze smíšeného českožidovského manželství. Flohrovu žádost písemně podpořily celostátně významné osobnosti, jakými byli vrchní ředitel hospodářských lihovarů Arnošt Berka (rovněž Žid, k tomu zámožný a vážený občan) a ministerský rada Bohumil Penížka, starosta Ústřední jednoty českých šachistů (ÚJČŠ).
Pokud zde zmiňujeme příslušnost k etniku či k nejstarší abrahámovské víře, není to z žádných nekalých pohnutek, ale navzdory dnešní mnohdy násilné společenské hyperkorektnosti jde o věcný respekt a upřímnou úctu k historickému faktu, že právě z židovského národa se rekrutovala velice významná část excelentních šachistů, včetně velmistrů – jen namátkově od Steinitze a Laskera přes Flohra, Lilienthala a Botvinnika až po Garriho Kasparova i Bobbyho Fischera.
Vraťme se však k případu Flohrova benešovského občanství. Flohr podal na Městský úřad v Benešově dne 26. března 1930 obsáhlou strojopisnou žádost o udělení domovského práva s podrobným curriculem vitae. Žádost byla doložena potvrzeními přihlašovacího úřadu v Litoměřicích o jeho pobytu ve městě v letech 1920–1924 a Policejního ředitelství v Praze o jeho 2 bydlištích v letech 1924–1925 i soupisem jeho 12 pražských adres z let 1926–1930. Dne 31. března 1930 Rada města Benešova předložila jeho žádost zastupitelstvu, které schválilo, aby mu takto pro účel získání státního občanství bylo poskytnuto domovské právo – domovská příslušnost v městě Benešov. Zároveň mu byl předepsán dle platných pravidel poplatek 5.000 Kč s velkorysým dodatkem, že pokud by občanství nebylo uděleno, bude mu tato částka vrácena. (Pro představu za tehdejších 100 Kč se dalo koupit například 49 l mléka, 34 kg chleba nebo 66 piv.)
Salo Flohr podal poté 2. června 1930 na Zemský úřad v Praze žádost o udělení čsl. státního občanství. Na základě toho si Okresní úřad v Benešově vyžádal 10. června 1930 od městského úřadu výpis protokolu o udělení domovského práva, což tři dny nato starosta Benešova učinil. Zemský úřad v Praze pak dne 3. července 1930 potvrdil, že „zajišťuje p. S. Flohrovi československé státní občanství“ s podmínkou, že uchazeč do 1. července 1931 doloží „průkaz o svém propuštění ze státního svazku polského nebo průkaz o tom, že svého dřívějšího státního občanství pozbyl“.
Konečně mohl Salo Flohr na základě benešovského domovského práva, potažmo tím umožněného příslibu československého občanství naši zemi reprezentovat na červencové (sic!) šachové olympiádě v Hamburku. Proto dne 7. června 1930 sepsal starosta ÚJČŠ Bohumil Penížka „slavné městské radě a městskému zastupitelstvu v Benešově“ uctivé poděkování za zajištění domovského práva šachovému mistru Salo Flohrovi. Doslova je zde uvedeno, že se „městské zastupitelstvo benešovské zasloužilo o propagaci československého šachu za hranicemi“ a „městská rada zapsala se tím v trvalou paměť české historie šachové“.
Takto tedy zaznělo velkolepé poděkování českých šachistů za osvícený přístup a velevážený akt Zastupitelstva města Benešova!
Občanství bylo ovšem definitivně uděleno až o tři roky později, takže můžeme přemítat o tom, že Salo Flohr snad dlouho nedodal doklady o pozbytí polského občanství. Každopádně výsledný kladný verdikt Zemského úřadu o udělení státního občanství československého je datován 31. října 1933, do té doby ale už mohl pan Flohr reprezentovat naši zemi ve světě a činil tak se ctí a veleúspěšně, jak již víme.
Existuje však ještě další nezávislá spojitost mistra Flohra s Benešovem, která ovšem paradoxně vznikla daleko za hranicemi naší země, a to v anglickém Folkestone (trajektový přístav, dnes vyústění Eurotunelu). V červenci 1933 tam probíhala 5. šachová olympiáda, které se zúčastnilo československé družstvo včetně Flohra a získalo pěkné druhé místo před Švédy a za reprezentanty USA. Na turnaj se jako divačka vypravila jistá Věra Meisnerová (později provdaná Platilová z Benešova), která byla ve Folkestone na jazykovém pobytu. Zřejmě ji mladý a pohledný Salo Flohr musel silně zaujmout, neboť ho sama vyhledala a oslovila. Vedli spolu dlouhé upřímné rozhovory, jež brzy vyústily ve vzájemnou náklonnost, která záhy vyvrcholila zhruba roční romancí, kdy pokud nebyli spolu, denně si prý psali dopisy.
Plánovali už i svatbu, ale s tou nesouhlasili Věřini rodiče, takže k ní nedošlo. Přesto se dochovaly takové zajímavosti jako fotky Salomona s Věrou při tenisové zábavě ve Folkestone, dokonce i jejich fotografie s Alexandrem Aljechinem v Praze Na Příkopě. Láska to byla zjevně veliká a Salo na Věru z Benešova nikdy nezapomněl, k čemuž se vrátíme níže.
Přijetí do československého svazku občanského přineslo však Flohrovi i jednu zásadní povinnost, a to povinnost brannou. Dne 12. března 1934 byl při odvodu shledán jako vojenské služby schopen, byť se „slabší tělesnou konstitucí“ a 1. října 1934 byl vtělen k pěšímu pluku 48 „Jugoslavie“. Jeho vojenský kmenový list kromě toho, že potvrzuje benešovskou příslušnost vojáka, svědčí také o další vzniklé spojitosti s Benešovem, která se nejspíš odvíjela až následně od jeho příslušnosti k obci. Onen 48. pěší pluk sídlil v Benešově do roku 1936, kdy byl dislokován do Jaroměře, kam Salo 1. října 1936 nastoupil jako náhradní záložník na pětiměsíční vojenský výcvik, z něhož byl propuštěn do civilu jako vojín 27. února 1937. Pluk vznikl přejmenováním legendárního Pěšího pluku č. 102, po němž se nám dodnes zachovala „kasárna stodruháků“. Připomeňme, že „péčí stodruháků“ byl postaven centrální objekt památníku obětem válek s Bendovým sousoším před benešovským gymnáziem, jak je na jeho kamenném soklu vytesáno.
V kmenovém listu se můžeme též dočíst, že český odvedenec Salo Flohr, narozený 21. listopadu 1908 v Horoděnce v Polsku, příslušný do Benešova, občanským povoláním profesionální mistr šachu, byl 159 cm vysoký, měl kaštanové vlasy a modré oči. Kromě již zmíněné obecné a měšťanské školy jsou zde uvedeny i dva ročníky školy obchodní. Dlužno ale dodat, že zde narazíme na další „záhadu“, kterou je osoba, vypsaná v kolonce jako nejbližší příbuzný. Tou byla jakási Sára Flohrová, bytem v Polské ulici v Praze. O takové manželce nic nevíme, sestra by se vymykala známému tragickému osudu sourozenců Flohrových, takže snad tetička, nebo švagrová?
Ke zde dříve zmíněnému plánovanému zápasu mezi Aljechinem a Flohrem je třeba pro šachové laiky dodat, že Alexandr Aljechin po odvetné porážce Maxe Euweho se stal opět mistrem světa a že právě proti němu kongres FIDE určil v r. 1937 jako oficiálního kandidáta Salo Flohra. Souboj měl proběhnout v ČSR za financování Janem Antonínem Baťou v r. 1939, jenže jak jsme již uvedli, kvůli Mnichovu 1938 k zápasu nedošlo a Flohrova naděje na největší úspěch byla zhacena.
Pro dotvoření rámcové představy o Flohrově povaze a jeho životních zážitcích není od věci dodat ještě pár z nesčetných humornějších historek. Je zajímavé, do jaké míry se Flohr zahleděl do Ruska nebo snad i do Sovětského svazu. Bylo to znát již v meziválečném období, kdy náš západní svět s bolševickým molochem příliš nekomunikoval. Přesto by asi nebylo spravedlivé přisuzovat Flohrovi byť jen punc levicového intelektuála. Zřejmě to bylo důsledkem jeho primární orientace na šachy, které měly v ruskojazyčné říši velkou tradici, již nenarušila ani komunistická nadvláda – právě naopak. V té době měly „šachmaty“ v Rusku obrovské zázemí a vyrůstaly další a další generace šachistů včetně nadějných, budoucích světových mistrů. Když Flohr přijal nabídku souboje s Botvinnikem v r. 1933, byla mu nachystána velkolepá, jistě tak trochu potěmkinovská sláva. Rusové totiž při jeho šachovém zájezdu i pokoutně taktizovali, takže mu přímo během partie s Botvinnikem věnovali sobolí kožich. Taková šuba měla vždy exkluzivní hodnotu a Flohra to značně vyvedlo z míry, až to mohlo mít vliv na ne zcela úspěšný výsledek s Botvinnikem. Jaké ale překvapení, když pak v Praze toho sobola přinesl ukázat kožešníkovi a ukázalo se, že je to obyčejný tchoř (považovaný za náhražku).
V průběhu války, kdy po přestěhování se do země sovětů čekal na udělení jejich občanství s manželkou Raisou v hotelu v milované Gruzii, byl najednou povolán na milici. Tam mu sdělili, že se konečně stal občanem Sovětského svazu. I vrátil se rozradostněn do hotelu, kde na něj tamní personál najednou koukal mírně svrchu. Flohrovi nedostali ani snídani a oběd, načež na dotaz bylo Flohrovi vysvětleno, že už nemá nárok a že si musí sbalit svých pět švestek a vypadnout na ulici, jelikož prý odteď není cizozemec, takže se musí ubytovat jinde.
Poctivě přiznejme, že prý Flohr nebyl nijak zvláštním milovníkem hudby, zejména ne té vážné, klasické. Pokud někde musel absolvovat hudební produkci, vždy to pouze nějak přetrpěl. Zato pro běžného Čecha je možná příjemné zjištění, že byl posléze velkým ctitelem našeho Karla Gotta a údajně vlastnil většinu jeho vinylových desek.
A ještě o vážných věcech nevážně, neboť Salo Flohr byl člověk úsměvu i vtipu. Následující dialog u kávy popsal jeho životopisec, rusko-nizozemský šachista Genna Sosonko. „Jak byste hrál s Aljechinem, kdyby se býval ten zápas odehrál? A kdyby byl opět počátek čtyřicátých let, odjel byste znovu do Moskvy nebo byste raději zůstal v Londýně?“ – zeptal jsem se ho. „Co by kdyby…“ šalamounsky odrazil moje otázky. „Víte, co říkají Poláci? Kdyby moje teta měla knír, byl by to strejda!“ – a zasmál se, když jsem mu řekl mnohem vulgárnější ruský ekvivalent o babičce a dědečkovi. „Samozřejmě bych se vyvaroval chyb, které jsem udělal, ale určitě bych udělal mnoho jiných …“
Víme sice, že Flohr už od konce třicátých let nikdy nedosáhl šachové hvězdné kupole, přestože byl v r. 1950 jmenován (vlastně zpětně) velmistrem, nicméně nadále pokračoval ve svých paralelních činnostech, v nichž byl neméně úspěšný. Kromě trenérské, exhibiční a propagátorské činnosti to byla zejména šachová žurnalistika, která si jistě vyžádala kvalitní zvládnutí písemné ruštiny, což ostatně již dříve dokázal i v jiných jazycích. Stal se váženým přispěvatelem vyhlášeného a široce oblíbeného týdeníku Ogoňok, psal též do Pravdy a Izvestijí, dokonce publikoval stále i česky v Československém sportu.
Ale určitě nelze pominout jeho oblíbené simultánní partie. Ty si Flohr rozhodně neodpustil, přičemž zavítal často za hranice Sovětského svazu a velice rád se vracel i do téměř rodného Československa. Tyto spanilé jízdy prováděl už od poválečné doby, ale na jeho partie z nedávných 70.–80. let mají dosud mnozí pamětníci hluboce zažité vzpomínky, kdy semo tamo někteří jednotlivci svedli uhrát remízu nebo dokonce i vyhrát. Jen namátkově za mnohá jiná místa, kam Salo na simultánky zavítal, jmenujme kromě Prahy, Brna či Ostravy třeba Kolín, Náchod, Jaroměř, Rýmařov, Veselí nad Moravou, Uherské Hradiště – a v roce 1973 i Benešov. Odtud pochází i známý snímek benešovské simultánky z tisku, o němž je možno uvést, že mezi stojícími diváky v popředí je zcela s jistotou k poznání paní Věra Platilová, rozená Meisnerová. Flohrovi životopisci uvádějí, že prý při žádném z výjezdů k nám do Čech nezapomněl navštívit právě Věru, svoji první lásku z Benešova, naposledy ještě rok před svou smrtí.
Díky archivním materiálům tedy záhad ubylo a my přinejmenším známe dobře okolnosti Salovy příslušnosti a vztahu k Benešovu. Velmistr Flohr byl nejen šachovým géniem a zvláštním světoobčanem, ale nebyl žádnou primadonou, byl oblíbeným, vlídným a zábavným člověkem. Největší, až legendární slávu přinesla jeho mistrovská šachová kariéra ve 30. letech minulého století v barvách československého družstva a naděje na titul mistra světa. Nezapomeňme, že to umožnilo osvícené jednání starosty Benešova a výjimečný akt městského zastupitelstva právě před 90 lety
Poděkování patří Šachovému svazu ČR, který autorovi textu o Flohrovi zprostředkoval kontakt s významným šachovým spisovatelem Janem Kalendovským, jemuž je nutno vyjádřit vděk za velkorysou spolupráci a ochotně poskytnuté podklady. Následně byl osloven i SOA Benešov v osobě pana Michala Sejka, kterému se podařilo dohledat doposud neznámé cenné materiály o udělení domovského práva panu Flohrovi. A velký dík je nutno vyslovit rovněž rodině zmíněné paní Věry Platilové za konzultaci. Potažmo velké poděkování spisovatelům Gennovi Sosonkovi („Nejen o Salo Flohrovi“ – české vydání 2003) a zejména Vladimíru Moščenkovi („Salo Flohr. Hořká česká čokoláda“ – ruské vydání 2015), z jejichž knih si autor dovolil převzít různé veselé i vážnější historky o našem hrdinovi.
