O pohár města Klatov očima Dominika Švadlenky

Ještě poměrně nedávno jsem se, již druhým rokem, zúčastnil letního open turnaje v Klatovech. Do Klatov jsem přijížděl s poměrně velkými ambicemi, o kterých si kdokoliv může říct, že byly minimálně naplněny. Tento turnaj pro mě z šachového hlediska ale neznamená jen tak nějaký super výkon, odehrál jsem tam spoustu fascinujících partií, které mají k nabídnutí vše, co by divák chtěl na šachovnici vidět. Tragická přehlédnutí, neuvěřitelné zápletky, nevysvětlitelné sebedestrukce a počítačově přesné remízy spolu s prakticky perfektně zahranými výhrami.  Než se ale dostanu k samotnému šachu, tak chci uvést pár základních informací.

Jak už jsem zmínil, tento rok v Klatovech nebyl mým prvním. Podstatná část Kobyliského šachklubu jezdí do Klatov pravidelně, a tak je účast našich šachistů ve zdejším openu každé léto hojná – to se mimo jiné obzvlášť hodí v turnajové soutěži o nejlepší čtyřčlenné družstvo. Já se k této výpravě zapojil minulý rok a dokázal jsem hned napoprvé předvést velice dobrý výkon a z 58 lidí jakožto 22. nasazený vybojovat 7. místo. Jedna věc, co mi k tomuto výsledku přinejmenším pomohla je Klatovské hrací tempo (2 hodiny s 30 s bonusu bez přídavku po 40. tahu), které mně, jakožto spíše pomalejšímu hráči vyhovuje.

 

 

Tenhle rok mě ale hned několik věcí poměrně překvapilo. První věcí bylo množství účastníků na turnaji – těch bylo oproti původním 58 v A turnaji dokonce 75. Celkově se všech turnajů ve vážném šachu zúčastnilo asi 250 šachistů.

Druhou věcí bylo ubytování – naše výprava zůstávala v domově mládeže, který se k našemu štěstí nejen nacházel pouze pár minut pěšky od hrací místnosti, ale také nedávno prošly zdejší pokoje renovací, po které připomínaly spíše čtyř až pěti hvězdičkový hotel než domov mládeže. Jediné neštěstí z hlediska našeho ubytování bylo množství schodů potřeba k vystoupání do našeho patra – až čtvrtého. To byla ale nevýhoda, kterou jsem považoval za relevantní až od 5. kola, ten den se totiž konal doprovodný fotbálkový turnaj a od té akce jsem neměl jedinou bezbolestnou cestu zpátky na pokoj.

Teď už bych se ale chtěl dostat k tomu nejzajímavějšímu – šachy.

1. kolo jsem nečekal přílišné komplikace. Los mi dal soupeře s elem těsně pod 1900 – Zdeňka Zedníka, hlavně bílými figurami, s kterými si většinou dost věřím. Dostali jsme se do pozic nimcovičovy indické s 4. Dc2 – c5 a soupeř zvolil poměrně zajímavou variantu vedoucí k následující pozici:

 

 

Oba jsme už byli chvilku mimo naše znalosti teorie, ale ještě jsme se drželi partií v mistrovské databázi. Tady absolutní většina mistrů pokračuje tahem Dd2 a směřuje k trochu lepší koncovce za bílého.

Já koncovku zhodnotil jako příznivou, jen ne ideální a našel jsem alternativní postup v podobě g3. Tam je černého hlavním cílem potrestat absenci bílé rošády otevřením středu (konkrétně e sloupce), to prosazoval soupeř celkem rozumně tahem d5 s úmyslem pokračovat s e5.

g3 nebyl ale jen tah určený k vývinu střelce, také připravuje f4, což jsem také zahrál. V tu chvíli se můj soupeř rozhodl poměrně neobvykle pro výměnu dam, což vedlo k docela luxusní pozici perfektní pro poziční ždímání.

 

 

Černá pole jsou čistě pod kontrolou bílého, který si musí hlídat už jen políčko e4 a pokusy a narušení jeho pěšců tahy b6 a a5. Tuto možnost zahodil můj soupeř poměrně rychle tahem a6 a já už jsem byl názoru, že partii v klidu dovedu k plnému bodu… došlo ale k dost napínavé zápletce v situaci, kde už chybělo málo ke konci.

 

 

Něco takového už jde vyhrát jakkoliv. Já při partii dosáhl závěru, že bude nejpraktičtější ponechat si možnost dobírat na c5 pěšcem a bojovat o kontrolu a sloupce. Rychle mi naskočil do hlavy tah Sd5, který se mi obzvlášť líbil. Buď uskočí věž na a7 a černý je prakticky vytempovaný nebo půjde na d8 po čemž střelce pokryji králem z c4 a následně bez konkurence černé věže ovládnu a sloupec.

Nedošla mi ale jedna docela banální věc – král na c4 je přetížený.

Musí bránit střelce na d5 i pěšce b5 a najednou může černý do poměrně jednoduše udržitelné věžovky. Soupeř se nade mnou ale slitoval a po Kc4 nejdříve sebral na c5 a umožnil mi udržet střelce na šachovnici spolu s celým bodem.

Celou partii spolu s dalšími uvedu k prohlédnutí dole na konci.

Na 2. kolo mi los určil soupeře poměrně očekávatelného: bratra

Brácha je šachově zajímavý tím, že je poměrně schopný šachista, ale důsledkem absence samostudia má repertoár děravější jak cedník a přípravu většinou minimální, pokud mu ji nikdo jiný neobstará. Když má ale přípravu dobrou tak je dost nebezpečný, a i když mu nevyjde tak je obzvlášť schopný v oblasti otáčení těch naprosto prohraných pozic se kterými dost často do střední hry vstupuje.

Než se ale dostanu k partii mezi námi, tak bych se chtěl vrátit pár měsíců zpátky na MČR mládeže do 16 let, kde se odehrála partie, co je v určitých aspektech dost podobná té naší.

Jedná se o střet z předposledního kola: Švadlenka Michal – Šotek Šimon

První zdejší zajímavostí je, že jsem se pro to osmé, předposlední kolo jen tak rozhodl, že bratra zkusím na jeho soupeře připravit. Tato příprava vyšla naprosto perfektně – soupeř mu do ní ochotně vlezl a výsledkem byla poměrně složitá pozice, ze které má ale bílý vycházet s jasně lepší pozicí a k tomu měl Míša na hodinách pěkných 45 minut navíc.

Já samozřejmě udělal tu chybu, že jsem přípravu ukončil předčasně pouze s instrukcí ať se brácha na všechno ještě koukne do trochu větší hloubky. Tak se stalo, že se jeho soupeř vymotal, převzal výhodu a nejlepší co za bílé šlo bylo dostat se do věžovky 3 na 4 na jednom křídle – pozice, která by se dala poměrně snadno udržet nebýt jedné věci… spadlý praporek na straně bílého.

Teď zpátky k turnaji v Klatovech:

V bratrských derbech jsem černými zvolil tajmanovovu sicilskou, něco, co hraju poměrně často poslední dobou. Čekalo mě ale dost nepříjemné překvapení v podobě 6. a3 s údajně novým trendem v podobě postupu h pěšce, který mu doporučil jeden z našich oddílových kolegů, který se právě v zahájeních obzvlášť vyzná.

 

 

Jakmile jsme už oba byli mimo přípravu, tak došlo k pár nepřesnostem ze strany bílého a poměrně rychle jsem se ocitl v příjemné pozici. Tam jsem ale nepřesně zhodnotil, co po mně vlastně moje situace vyžaduje.

 

 

Zvolil jsem braní na c3 se ziskem pěšce po bxc3 Dc5+ Ke1 Dxc3 – hned se mi moje pozice přestala líbit, ještě jsem udělal pár nepřesných rozhodnutí a náhle by si kdejaký divák mohl myslet, že do pár tahů prohraju. Já byl ještě poměrně v klidu, přestože byla moje pozice jasně špatná, vyhrávající motiv, který se tam víc než jen jednou mohl ocitnout, ani jeden z nás neviděl. Doporučil bych se zamyslet se nad následujícím diagramem a pokusit se najít, jak mohl bílý dosáhnout celého bodu.

 

 

Místo vyhrávající možnosti se na šachovnici objevily tahy Sd1 a Sa6, po kterých se ještě dalo bojovat o celý bod nebýt nešťastného incidentu, který už známe z 8. kola MČR do šestnácti – nulka na hodinách.

A tak jsem místo půl bodu ze dvou měl po dvou kolech v Klatovech plný počet – to hlavně díky ohromnému štěstí.

Právě teď by si kdokoliv nejspíš řekl, že mi to nemůže takhle dál vycházet a turnajový průběh se začne otáčet v můj neprospěch. Moje interpretace situace byla naprosto rozdílná.

Já totiž silně věřím, že začít turnaj s dobrými výsledky ale “špatnými” partiemi je naprosto ideální. Dokonce lepší než mít dobré výsledky i partie. Ne protože bych si tím už odpykal svoje špatné partie, ale protože odehrání prvních partií pod standardem se hodí k popuzení k větší soustředěnosti a pozornosti ve zbývajících kolech.

Perfektním vzorem takové příhody, kdy hráč začal turnaj poměrně nepovedenou partií a následně hrál výborně je nedávný turnaj kandidátů, kde se Sindarov, vítěz celého turnaje, nečekaně dostal s Andrejem Esipenkem do nepříjemné situace bílýma a partii stejně vyhrál (k té partii taky nechám odkaz na prohlédnutí dole).

Do následujícího kola jsem teda vstupoval s poměrně velkým sebevědomím. Dostal jsem jednoho z papírových favoritů turnaje a hráče, se kterým jsem se utkal už minulý rok – Jiřího Vitáka. Doteď si na naší partii z minulého roku perfektně vzpomínám, protože jsem tam zažil traumatizující zkušenost obrany koncovky věže proti dvou jezdcům, k tomu s minimálním časem (koncovku jsem nakonec udržel).

Tento rok byla naše partie o dost klidnějšího rázu. Hrál jsem bílými a soupeř proti mně zvolil Cambridge Springs variantu

 

 

… oba jsme se ale na vznikající pozice dívaly dost na to, aby partie vedla se skoro 100% přesností k remíze.

Na 4. kolo mě turnajový los příliš nešetřil. Určil mi dalšího hráče 2300+ – Josefa Havelku, teď už ale černými. Soupeř mě překvapil svým prvním tahem 1. d4. Z několika desítek partií, které jsem na svého soupeře našel začínala pouze jedna tímto tahem, a tak jsem byl připravený pouze na jeho tradiční volbu 1. e4. Tato volba zahájení pro mě ale byla poměrně příjemným překvapením, šlo se do katalána, kde mám uspokojivý přehled ve variantách a na remízu si většinou věřím – a tak se taky stalo. Po dlouhé partii, kde můj soupeř tahal za trochu delší konec provazu, jsme si bod rovnoměrně rozdělili.

Na svého soupeře k 5. kolu, Matyáše Roubala, jsem si docela věřil. Měl jsem bílé figury a jeho pravidelná volba benoni proti 1. d4 mi naprosto vyhovuje. Z přípravy jsem dostal lepší pozici a po naprosté poziční tragédii v podobě tahu …h5 jsem si rozhodující výhodu udržel až do konce, přestože můj soupeř ještě šikovně vytvářel praktické komplikace.

 

Tady BNT má možnost vynuceně zapečetit svoji kontrolu nad pozicí.

 

V 6. kole mě čekal můj třetí soupeř 2300+ – Ruda Jun, který nakonec v turnaji uhrál stříbro. Zase jsem byl překvapen už prvním tahem svého soupeře, tentokrát 1. Jf3. Partii jsme nasměrovali k pozici silně připomínající benoni, kde, jak už jsem říkal, se cítím docela pohodlně.

 

 

Tady mě ale soupeř překvapil, místo očekávaného e3 s typickou snahou o otevření alespoň některých linií natáhl můj soupeř e pěšce o 2 políčka. Tak vzniká dost rozdílná, ale také typická pozice s napevno uzavřeným středem a jasnou dlouhodobou výhodou pro černého díky klínu na d4, který dost podstatně omezuje bílé figurky.

Dosáhl jsem teda ze zahájení uzavřené pozice, s kterou se docela dobře znám a mám jasnou převahu. Co se stalo následně se ale opravdu těžko vysvětluje.

V průběhu partie jsem se opakovaně rozhodoval odkládat otevírání pozice průlomem f7-f5, který je právě docela zásadní. Místo toho jsem si svoje figurky neustále “profylakticky” reorganizovával, tak abych bílému bránil v otevření pozice. Výsledkem bylo, že jsem vlastně všem svým figurám svázal dohromady tkaničky a soupeři daroval celý bod.

 

Komická podívaná na naprosto marnou situaci, tady se ještě k tomu stalo Dd8.

 

Zajímavé je, že to není poprvé v poslední době, co jsem něco takového v hodně uzavřené pozici předvedl:

 

 

Tuto pozici jsem měl na šachovnici v jedné ze svých partií na PICF v březnu. Viděl jsem naprosto rozumné pokračování Vb8 s otevíráním možností postupu na dámském křídle (věž bude hlídat b5 pěšce až budu chtět popostrčit pěšce z a6). Bělopolný střelec může následně na c8 a užitečně se zapojit do případné obrany královského křídla hlídáním pole f5, kam by moc rád skočil bílý jezdec. Místo toho jsem ale zmáčkl tlačítko sebedestrukce a dopadl následovně:

 

Věřím, že komentář k této tragédii nikdo nepotřebuje.

 

Do 7. kola jsem teda vstupoval se čtyřmi body ze šesti. Tentokrát mi los přidělil bílými papírově slabšího Aleše Háchu. Tu partii jsem čistě proměnil v celý bod, v jednu chvíli ale na šachovnici vznikla poměrně humorná situace, kde jsem obzvlášť spokojený s tím jak rychle jsem se v komplikacích zorientoval a našel pravděpodobně nejlepší postup.

 

Střet bílé a černé pěšcové masy. BNT, fajn pozice k procvičení propočtu.

 

Do 8. kola jsem dostal velice zajímavého soupeře – Kobyliského, a tím pádem i mého, trenéra Kiliána Slováka.

Bylo pro mě obzvlášť šikovné, že mi byly zase přiděleny bílé figury, a to hlavně z důvodu, že můj soupeř v repertoáru proti d4 nemá moc jiného než královskou indickou. Moje příprava tím pádem spočívala v naprosto jednoduchém plánu – podívat se a naučit se jakoukoliv zákeřnou odbočku co bych v králce mohl dostat. Kilián mě ale překvapil volbou úplně hlavní varianty s Jc6, na kterou posledních několik měsíců ve vážných volím pouze jedinou variantu. Ta mi totiž naprosto vyhovuje a moje procentuální úspěšnost v ní to jasně podporuje.

 

Varianta, kterou teď mám v oblibě

 

V těchto pozicích se mi líbí hlavně možnost přesunu jezdce na f2 odkud hlídá typický postup černého g pěšce. Černý musí následně vydat dost velké úsilí, aby se k tahu g4 vůbec dostal. K tomu má tady bílý výbornou možnost posunout krále na h1 a věž na g1 s ideou g3 a výrazným narušením plánů černého.

Vznikla tak následující pozice:

 

 

Bílý už postoupil pěšci na dámském křídle a hlídá si i královské. Není jasné, jak má černý právě tam prolomit. Můj soupeř našel zajímavou konkrétní ideu, která ale z principu není moc dobrá. Stalo se vzetí na g3 a po dobrání h pěšcem mě čekalo překvapení v podobě tahu Df8. Z f8 rentgenuje dáma nekrytého jezdce na f2 a napadá c5. Reálně ale nemají bílé figury moc čeho se obávat a výměna pěšců f4 a h2 rozhodně pomáhá spíše bílému – černý přišel o klín na f4 zatímco bílého figury (hlavně černopolný střelec) se najednou mohou lépe zapojit.

Krátce poté došlo ke kritickému momentu, kde se partie definitivně otočila v můj prospěch.

 

Černý zahrál g4 a teď se po vzetí musí rozhodnout, jak pokračovat

 

Zde došlo k hodně proti-principiálnímu rozhodnutí – vyměnit lehké figury přes g4. Tam dobral můj soupeř jezdcem a následně střelcem, přestože je právě on ten s větším prostorem na královském křídle a jezdec na f2 je k tomu potenciálně velkou taktickou slabinou. Já osobně bych na g4 dobral určitě pěšcem i když ani to není žádná sláva – údajně je nejlepší v nějaké podobě obětovat černými pěšce pro otevření linií na královském křídle. To se dá např. tahem h4.

Po několika tazích jsem úspěšně vynutil přechod do koncovky, kde najednou černého slabiny na královském křídle spolu se silou postoupených pěšců bílého začnou být rozhodujícím faktorem.

 

 

Tady jsem šel rovnou po černých pěšcích tahem Jb5 a rychle uvolnil cestu svému c pěšci. Po Vb8 Jxc7 Vxb4 Jd5 Vb2+ vznikla zajímavá situace, kde cesta k výhře není ještě tak očividná. Mojí volbou bylo vynucení přechodu do jezdcovky přesunutím Věže přes c4 na kritický b sloupec.

 

 

Ještě to nebyl definitivní konec, ale úplného bodu jsem se během jezdcovky ani celé partie nikdy nepustil.

Následovalo poslední deváté kolo, kde mi byl spolu s černými figurami přidělen prakticky kobylisák Max Hozda který v Klatovech předvedl mimořádný výkon a v jednu chvíli mu chybělo úplné minimum k zisku FM titulu (1 elo bod). To se sice nepovedlo, ale s jeho aktuální kvalitou hry je to stejně jen otázka času.

Naše partie nebyla ničím zajímavá a rychle jsme dali remízu. To nám oběma zajistilo 6,5 bodu a zaručené umístění na předních příčkách. Max měl o kus lepší pomocné hodnocení, a tak se čekalo, že bude minimálně o jedno místo přede mnou. Nakonec jsme byly seřazení hned po sobě (on 4. já 5.).

Na závěr bych chtěl poděkovat celé kobyliské výpravě, bez které by volnočasové aktivity na turnaji nebyly zdaleka tak zábavné. Organizátorům turnaje, který patří mezi ty největší v celé ČR. Svým soupeřům za nedobrovolně darované elo body a samozřejmě českému šachovému svazu za nabídnutou finanční podporu.

Dominik Švadlenka