Nejhezčí tah na šachovnici: férové gesto českých reprezentantek inspiruje svět

Cestu na slavnostní předání v Olympii ale absolvovala jen polovina týmu. „Rozdělily jsme se na poloviny. Se mnou a s Julií Movsesjan jel na předávání cen fair play Českého olympijského výboru kapitán družstva Tomáš Polák, takže to vycházelo tři a tři,“ líčí Martina Kořenová. „Ty, co se měly postarat o děti, byly z Řecka trošku vyřazeny,“ dodává se smíchem. „Já měla to mínus, že jsem manžela chtěla u vyhlašování a on taky chtěl být přítomen. Syn měl navíc sedmnácté narozeniny, takže mi bylo jasné, že jsem poslední v řadě.“

Šachy jako rodinná tradice

Šachy mají pro řadu reprezentantek i silný osobní rozměr. U Terezy Rodshtein je šachová vášeň doslova rodinnou tradicí. „My jsme šachová rodina — u nás děti nemůžou uniknout tomu, že by se šachy nenaučily. Jestli se jim budou věnovat v budoucnu, uvidíme,“ říká.

Kristýnu Novosadovou naučili hrát šachy rodiče. „Viděla jsem je hrát na dovolené. Já jsem jedináček, oni hráli spolu, dívala jsem se a nudila se. Chtěla jsem je naučit a oni že ne a ne, že jsem malá. O to větší píli jsem měla, když mě je potom naučili hrát,“ popisuje.

Natálie Kaňáková začínala brzy: „Už ve čtyřech letech ve školce, kde byl šachový kroužek. Bavilo mě to, a od té doby hraju šachy už přes dvacet let.“

Podobně i Julie Movsesjan přibližuje, jak šachy přirozeně vstupují do rodinného života. „Syn zatím hraje fotbal, ale taky už se začíná zajímat o šachy,“ prozrazuje.

Šachy a fair play: inspirace pro všechny

I v individuálním sportu, jakým jsou šachy, mají týmový duch a čestné jednání své pevné místo. Gesto českých šachistek je silným vzkazem nejen pro šachový svět, ale pro celý sport. Připomíná, že skutečným vítězstvím je nejen výsledek, ale také čest a respekt k soupeři.