Šachový svaz České republiky Právník ke kauze I. Rausise
Kauza velmistra Igora Rausise, jenž byl 11. července usvědčen z podvádění na turnaji ve Štrasburku, je příležitostí, jak si v rámci šachového hnutí vyjasnit opatření proti elektronickému dopingu. Svůj pohled na věc přináší renomovaný právník Jiří Navrátil, s nímž Šachový svaz ČR spolupracuje. Navrátilův text přinášíme v nezkrácené verzi.
Případ v České republice registrovaného šachového velmistra Igora Rausise, jenž se zde před několika lety usadil, vzbudil zaslouženou pozornost nejen v šachovém světě. Usvědčen byl kamerovým záznamem, o jehož původu toho však na veřejnost proniklo jen velmi málo. Hlavním důkazem tak bylo až jeho přiznání.
Dlužno podotknout, že velmistr Rausis byl svými soupeři i funkcionáři podezírán už velmi dlouho. Kdo se podobnou problematikou profesionálně zabývá, moc dobře ví, jak je složité a náročné dopadnout třeba pachatele krádeží na pracovišti. Dobrým příkladem zde může být např. loňský judikát Evropského soudu pro lidská práva, který řešil případ pokladních ze španělského supermarketu, které byly chyceny při krádežích až pomocí nezákonně nainstalované kamery.
Jeho verdikt možná některé odborníky trochu překvapil, ale svoji logiku má: zaměstnavatel musel „zlodějkám“ zaplatit za nezákonné kamery nevelké odškodné, nicméně soud jejich propuštění shledal jako zákonné.
Velmistr Rausis také dlouho unikal dopadení. Šachový svaz České republiky mu proto neumožnil účast v reprezentačním týmu a vynaložil dost úsilí k jeho dopadení. Věc je totiž mnohem vážnější, než by se na první pohled zdálo. Nejde totiž jen o šachové výsledky. On i mnoho jeho soupeřů jsou profesionálové a šachem se živí. Každý neúspěch je tak připravuje o část jejich obživy. Ať již v podobě peněžitých cen za umístění v turnaji, výši startovného, které nejlepší šachisté dostávají, až po peníze a další požitky od sponzorů.
Samozřejmě, na všechny tyto příjmy má vliv i mezinárodní šachový rating známý pod názvem ELO. Čím jej má šachista vyšší, tím větších výhod požívá. K tomu si můžeme přidat i Rausisovy výsledky v soutěžích družstev. Dnes již asi nikdo nedokáže, které výsledky byly takto nedovoleně ovlivněny, které týmy kvůli tomu třeba sestoupily do nižší soutěže, které přišly o sponzory nebo část sponzorských darů atd. V dnešní době jsou již totiž snadno dostupné počítače i na takové úrovni, že porazí kohokoli.
Samostatnou kapitolou pak je samotné použití skryté kamery. S ohledem na výše vzpomenutý judikát Evropského soudu by již jen samotný záznam skryté kamery k usvědčení onoho velmistra stačil. Jeho přiznání tak je pro něho spíše polehčující okolností. V případě vážného podezření na elektronický doping bych však doporučoval, místo podobné svépomoci s kamerou, dohodnutí si spolupráce s policií. Vždyť i česká judikatura považuje podvody ve sportu za jednání proti obecnému zájmu a policie by měla činit odpovídající kroky k jejich odhalení.
Navíc umístění kamery soukromou osobou do prostoru toalety by mohlo být tolerováno snad jen v případě krajní nouze. Pokud by však do takových míst (po splnění všech formalit) umístila kameru policie, byl by to právně přijatelný postup.
Nemyslím, že od tohoto měsíce se začnou na turnajových toaletách instalovat skryté kamery. Spíše se budou častěji objevovat elektronické kontroly na přítomnost nedovolených zařízení u hráčů a diváků. Organizátoři i rozhodčí však budou problematiku digitálního dopingu jistě brát zase o něco vážněji a nejspíše na to budou doplácet hráči, kteří potřebují být dostupní prostřednictvím mobilního telefonu i při partii, anebo nešťastníci, kteří něco opomenou.
Vzpomínám si na jednoho mezinárodního mistra, jemuž při partii v posledním kole zazvonil ve vypnutém mobilu budík, a on přišel o téměř jisté vítězství v celém turnaji. Jenže tak, jak se asi nikdy nepodaří zcela vymýtit doping v atletice, tak se nikdy zcela nepodaří vymýtit ani elektronický doping v šachu.
JUDr. Jiří Navrátil,
odborník na GDPR, advokát a zapsaný mediátor
